3. fotografický festival Funkeho Kolín


Současnost, tělo a fotografie


Za posledních dvacet let prošlo vizuální umění značnými změnami. Postmoderní myšlení otevřelo cestu k prolnutí uměleckých žánrů a disciplín a nepochybně přispělo ke společenské demokratizaci a pluralitě.
Svět, ve kterém žijeme, se ovšem přesto nezdá být o mnoho svobodnější. Na jedné straně se proklamuje tolerance a polická korektnost, zatímco na straně druhé vznikají nová válečná centra, prohlubuje se rasová a náboženská nenávist, nekontrolovaně bují AIDS, denně umírají hladem tisíce lidí. Současně se závratným způsobem zrychluje tempo využití nových technologií, výzkumy genetiky jsou na pochodu, naše vizuální pole zaplavují blikající obrazovky televizí a počítačů a během několika hodin na operačním sále lze totálně proměnit fyziognomii či pohlaví člověka. Jak cynicky, ale případně poznamenal k naší době Jean Baudrillard: "Všichni jsme transsexuálové, stejně jako jsme in patentia biologičtí mutanti. Není to ovšem již otázka biologie: všichni jsme totiž transsexuální symbolicky… Všichni jsme agnostikové, transvestité umění nebo pohlaví. Nikdo z nás již nemá estetické nebo sexuální přesvědčení, ale přesto se k nim hlásíme."
Není proto jistě náhodou, že v souvislosti s naléhavou otázkou identity člověka v dnešním světě, která je od počátku 90. let v centru pozornosti mnoha předních světových umělců a intelektuálů, se v oblasti vizuálního umění dostává opět ke slovu problematika lidského těla, erotiky a sexuality. Nejedná se ovšem o figuraci v tradičním smyslu slova, ale spíše o vyhraněnou formu tělesnosti, v níž je corpus ohledáván zvnějšku i zvnitřku, v níž je tělo objektem i subjektem, viděným i vidoucím a v němž je řeč hmotného těla a jeho fragmentů, smyslů a gest také doličným předmětem sociálně kulturního kontextu.
Otázky a nejistoty lidského těla a identity jsou dnes reflektovány ve všech oblastech vizuálního umění. Ve fotografii, kde míra autentičnosti zobrazení člověka neustále bojuje za nezávislost na přímé úměrnosti k dokonalosti strojového mechanismu, se ovšem tato problematika projevuje obzvláště intenzivním a znepokojujícím způsobem.
Zaměření mezinárodního fotografického festivalu na téma „Tělo a fotografie“ v sobě svazuje dva významné fenomény současného vizuálního umění. Spojení tělesné smyslnosti a technického obrazu fotografického přístroje sice může vyvolávat dojem jistého protikladu, který pramení ze stále ještě silné víry v tradiční polaritu přirozenosti a technologie. Příznačně se v něm však odráží situace moderního a postmoderního světa, kde mizí rozdíl mezi člověkem a strojem a kde se člověk identifikuje se svým vlastním mediálním obrazem.
Smyslem projektu ale není poukázat jen na tuto, byť sebevíce provokativní afinitu, ale pokoušet se současně odhalit mnohoznačné, často i diverzní podoby vztahu těla a fotografie, které dokládají snahu současných umělců kriticky nahlédnout vlastní i cizí tělo v zajetí nejrůznějších ideologických norem a nově přistoupit k pojmu lidské identity v nejširším kulturně společenském, ale také politickém významu. Ani fotografie proto není v projektu prezentována výhradně ve svém tradičním pojetí. Vedle představitelů „čisté“ fotografie zahrnuje řadu umělců z dalších uměleckých oblastí, kteří s fotografií pracují „jiným“ způsobem a jejichž konceptuální, počítačově manipulované, ztrojrozměrněné či video-artové interakce iniciují mnohá nová významová a výrazová poselství o lidském těle a jeho proměnách v mediálním světě. Z tohoto pohledu se jedním ze záměrů festivalového projektu stalo také překročení hranic fotografie jako esteticko-technického prostředku s cílem odkrýt jej i v rámci konceptuálně-filozofickém. Tento cíl vychází především z výjimečné a mnohotvárné úlohy, kterou fotografie na současné umělecké scéně hraje.
Festivalový projekt „Tělo a fotografie“ (název byl záměrně zvolen jako souřadnice, vyjadřující spojenectví a nikoli hierarchii obou pojmů) má sice volně reflektovat tělo ve vztahu k palčivým otázkám dnešního světa, současně se ovšem chce vyhnout jednostrannému a často svazujícímu pohledu čistě sociologické linie. Koncepce bere v potaz jak otázky antropologie, autobiografie, sexuality, voyeurismu, tak sílící vliv mediálních, politických a spotřebních mechanizmů na naše vnímání. Jako projekt současného vizuálního umění se zaměřuje na dvě zásadní otázky: Jak se tyto vyhrocené problémy dneška odráží ve fotografickém zobrazení tělesné skutečnosti a v samotném faktu vidění? A naopak jak se zobrazení lidského těla (pojatého ve smyslu figurace, tělesnosti, smyslovosti, psýchy, znaku, textu, místa apod.) fotografickými médii vpisuje do současné kultury a společnosti obecně?
Během festivalu se v Praze a Kolíně představují čeští a zahraniční umělci, jejichž tvorba se již výrazně prosadila na současné umělecké scéně, a s nimi také zástupci nejmladší umělecké generace, včetně studentů uměleckých škol (pražských Akademie výtvarných umění, Vysoké školy uměleckoprůmyslové, Filmové akademie múzických umění, ústeckého Výtvarného institutu Univerzity J.E. Purkyně, brněnské Fakulty výtvarných umění, opavského Institutu fotografie a bratislavské Vysoké školy výtvarných umění). Projekt je pojat nejen jako dialog mezi generacemi a názorovými východisky, ale také jako komunikace mezi centrem a regionem a napříč kulturami vůbec. Dle našeho názoru jedině tento otevřený charakter projektu může vézt k nedogmatické diskusi okolo otázky vztahu mezi fotografií a tělem, který se dnes projevuje jak v oblasti umění, tak v masových médiích či reklamě, ale který je stále častěji využíván třeba pro účely pornografických tiskovin. Nemenší důležitost má ve festivalovém projektu hledávání nejisté hranice mezi veřejným a intimním tělem ve fotografii, což se zvláště názorně projevuje třeba v dílech public artu, které festival časově uzavírá.

Martina Pachmanová, kurátorka

Back