6. fotografický festival Funkeho Kolín
Město a fotografie
V pozdním středověku bylo město synonymem všech zlořádů světa, místem pokušení, mamonu, neřesti, neslo řadu přezdívek: od pyšných sídel až po nevěstku ďáblovu. Žít ve městě znamenalo zvolit vědomé zlo, mimo jiné i proto, že podle bible byl zakladatelem a stavitelem prvního z měst Kain a v jeho stopách šli všichni zloduchové a tyrani. Už od biblických časů bylo město nepřehlédnutelné, výstavné hradby s mnoha věžemi se tyčily do výše a zvuk kostelních zvonů roznášel vítr do širokého okolí.
Nemůžeme říci, že by současnost přístup k fenoménu město příliš změnila. Kamenné hradby sice nahradila panelová sídliště a les mrakodrapů, znění zvonů přehlušil hukot motorů, přibylo tisíce světel, která se za tmy odrážejí na noční obloze, a miliony spěchajících lidí. I dnes je město, respektive velkoměsto, terčem mnoha odsudků, městské průmyslové zóny zabírají další lány polí, okrajové části polykají blízké vesnice a stírají poslední zbytky kdysi tradičního způsobu života.
Ovšem svět, ve kterém žijeme, by se bez měst neobešel. Jsou neodmyslitelným centrem našeho současného stylu života – politiky, kultury, vědy, techniky, výzkumu, obchodu; skrze památky, archivy, muzea a galerie jsou nositeli historické paměti, jsou určitým pevným bodem – leč neodmyslitelně závislým na svém okolí.
Dnešní velkoměsto je chaotické, velkolepé, oslňující, pohlcující a sebestředné – současná fotografie je stejná, jsou od sebe prakticky neoddělitelné. Fascinují svými možnostmi, různorodostí pohledů, proměnlivostí; jsou na sobě závislé – město bez billboardů, reklam a citylightů nebude městem a fotografie se chce ukazovat, a to nejen v tichu výstavních síní.
Je jen málo míst v Čechách tak silně propojených s fotografií, s avantgardní zvlášť, jako Kolín. Josef Sudek, Jaromír Funke a Eugen Wiškovský – tři světově uznávaní tvůrci moderní české fotografie se kdysi potkali právě v tomto městě. První fotografický festival pod názvem Funkeho Kolín uspořádala Polabská kulturní nadace v říjnu roku 1993. Charakteristickým pro další pokračování festivalu Funkeho Kolín se stalo několik specifik – jednak přesně vymezené téma každého fotografického setkávání, umožňující koncepčnější pohled na současnou fotografii (např. 1998 – tělo, 2001 – krajina, 2003 – reklama), dále využití řady zajímavých prostorů v Kolíně, nabízejících často netradiční možnosti prezentace fotografie (divadelní zkušebna, areál bývalého kolínského zámku a pivovaru), a v neposlední řadě představení znamenité osobnosti spjaté s historií fotografie a Kolínem zároveň (například výstava Jaromíra Funkeho připravená Annou Fárovou). V rámci již proběhlých pěti setkání v Kolíně vystavovalo více než sto autorů a na přípravě se podílela řada kurátorů z celé republiky.
Jako téma šestého festivalu bylo zvoleno Město. Město, městský život i periferie byly častým inspiračním zdrojem pro výtvarné umění, literaturu i film. Kdysi bylo město ideálem – vždyť do města zasadil počátkem 16. století Thomas More svou utopickou vizi spravedlivého světského uspořádání. Později se stalo symbolem technického pokroku, jehož zneužití se někteří umělci obávali – Verneovo Ocelové město otevřelo celou řadu katastrofických úvah na téma „nezvládnuté revolty“ člověku podřízených vynálezů. (Je vlastně až obdivuhodné, jak často jsou města a známé městské symboly ničeny ve filmu – pád „dvojčat“ jsme viděli tolikrát na filmovém plátně, že nás sice realita zaskočí, ale přesto je to jakési déj? vu). Dadaisté město obdivovali, Skupina 42 vyzdvihla krásu ve spojení člověka a techniky, film Věry Chytilové Panelstory odhalil odlidštěnou nesmyslnost paneláků... Současné město přestalo být shlukem domů, ale stalo se živým organismem, plným vizuálně atraktivních událostí, neumění i kvaziumění, proměnlivých a neuvěřitelných lidských osudů, které masmédia rozpitvávají do nejmenších podrobností – z této materie je možné vygenerovat nekonečné množství nových a nových obrazů navzájem odlišných estetických kvalit. Nynější fotografové nepostihují krásu či velebnost městské scenerie, ani se nezaměřují na sociální aspekty života ve městě, naopak, v jejich pracích se elegantně vrství a proplétají nová témata a problémy bezprostředně reagující na virtuální život, ovlivňovaný množstvím informací, před nimiž nelze uniknout, měnících se módních vln a nicotných příběhů nepatrných celebritek, jejichž osudy jsou často prožívány intenzivněji než ty vlastní. Zejména identita člověka v multikulturním světě je tématem, kterým se zabývá řada současných autorů a jež ztvárňují naprosto odlišnými přístupy. Migrace, imigrace, životní zkušenosti z mnoha kultur, xenofobie, různé životní styly – vše se prolíná a nastoluje novou realitu, která je pro mnoho lidí dosud nepochopitelná a hlavně nepřijatelná. Umění, fotografie jako jedno z nejčitelnějších médií zvlášť, umožňuje pootevřít cestu k toleranci a pluralitě.
Snahou tohoto fotografického festivalu je prostřednictvím fotografie ukázat, jak současné město a městský život formuje (či deformuje) své obyvatele. Představujeme tedy takové výrazné autorské soubory, v nichž se jako hlavní tvůrčí zdroj objevuje město, život v něm, a zejména člověk a jeho vztah k městu jako k místu, které ho bezprostředně obklopuje. Cílem fotografických setkávání je zároveň umožnit konfrontaci umělců různých generací i způsobů vyjádření. Symbolicky je festival otevřen výstavou Josefa Sudka, který v kontextu své rozsáhlé tvorby vytvořil několik pozoruhodných městských scenerií, kromě toho je neodmyslitelně spjat s Kolínem, kde je v místním muzeu uložena i část jeho ateliéru. Odlidštěnost městského světa, v němž se jako v otevřených kulisách pohybuje jedinec vláčený civilizací, je různým způsobem přítomná na fotografiích Vladimíra Birguse, označovaných také jako metafyzický dokument. Lidské osudy, vzájemné vztahy i vztahy k prostředí zobrazuje Dorota Bylica na příbězích emancipovaných žen, které se představují jako silné, nezávislé osobnosti, ale fotografie je zároveň odhaluje jako osamělé jedince bez možnosti/schopnosti navázat nové citové vztahy. Periferie se svojí bizarností hrají hlavní roli ve snímcích Lucie Nimcové; svým způsobem podobný námět zpracovává i Barbora Kuklíková, nejde však o místa, ale o lidi – emigranty, kteří stojí na okraji naší pozornosti. Odosobněné periferie jsou též letitým tématem autorské dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák. Cyklus Z Petrohradu představuje zdánlivě banální, blíže neurčitelné výseky poněkud chaotické městské krajiny. Město pochopitelně není nositelem jen negativní inspirace – zvláštní neuchopitelnost městské krajiny je výzvou pro řadu autorů. Kromě toho pro současné umění, resp. umělce, je příznačné, že se nepohybují v jednom médiu, ale plynule podle osobní invence přecházejí z jednoho do druhého. Výtvarník, malíř a performer Svatopluk Klimeš k zaznamenání pocitů z New Yorku vytvořil sérii prosvícených perforovaných černobílých fotografií, ve kterých se prolíná osobní příběh, minulost s přítomností, nadčasové události a výjevy. Americké sny Josefa Mouchy, vzniklé na stejném místě jako světelné Klimešovy boxy, ukazují New York jako inspirující, hektické místo mnoha tváří. Magicky tajemné snímky Jiřího Thýna relativizují zažitý názor vnímat fotografii jako nositelku objektivní informace. Podobně můžeme vnímat „recyklační“ instalace nefotografa, sochaře Michala Škody, který používá fragmenty městských struktur jako stavební kameny nového projektu s odlišnou vizuální podobou a zároveň tyto použité transformované prvky vrací zpět do kontextu městského prostředí. Identickým způsobem pracuje Viktor Špaček, jen se nezaměřuje na architektonické elementy, ale na billboardy. Nasnímá kus nezajímavého prostředí, přenese ho na billboard a ten umístí před vyfotografovaný úsek. Skutečnost je nahrazena svým vlastním, snad jen trochu vyretušovanějším obrazem. Závěrem zmíníme nejcharakterističtější vlastnost města – informace: tisíce elektronických vjemů se pohybuje v práci Markéty Baňkové. Město, vlastně celý svět, se proměnil v jednu obrovskou databanku.
Stále více se mluví o globalizaci, stírání národních hodnot, místa i města jsou si čím dál více podobná. O to cennější je subjektivní přístup vystavujících autorů, který umožní hlubší pohled na živoucí organismus městské aglomerace, na jejich centra i periferie, na lidské příběhy, které se v nich každodenně odehrávají.
Helena Musilová, Jolana Havelková, Naďa KovaříkováZpět