Fotografická paměť rodiny

7. fotografický festival Funkeho Kolín

Mám před sebou otevřenou první stranu fotografického alba z mého raného dětství. Uprostřed černého listu je nalepená černobílá fotografie: je to první snímek, který můj otec pořídil po příjezdu z porodnice. Ležím v dětské postýlce, mám na sobě svetřík a čepičku, ostatní je skryté v zavinovačce. Stránce z alba dominuje velký nápis „MARTINA 21. 5. 1970“. Můj otec s pečlivostí sobě vlastní první fotografické svědectví o mé existenci doplnil o několik důležitých informací. K datu přidal přesný čas mého narození – „20.30 h stř.evr.č.“ – a místopisný údaj, „Praha-Karlov“. Dále následuje nezbytná váha a délka. Zde tatínek projevil smysl pro humor, když mou novorozeneckou váhu převedl do tun a kilometrů. Jeho druhorozená dcera vážila 0,0035 tuny a od hlavy k patě měřila 0,0005 km. Aby patřičně oslavil mé narození, s mou sestrou mi vymysleli motto „Martinousek fousek, je jí ještě malý kousek“.

Na dalších stranách mého alba nenásleduje nic, co by výrazně vybočovalo z tradičních rodinných alb: první koupání, křtiny u sv. Markéty, v náručí babičky a dědečka v Lounech, v kočárku na Strahově, se sestřičkou v parku, první vánoce u stromečku, první krůčky, v kočárku, dovolená v Beskydech, na pískovišti, na prolézačce... (Jedinou výjimkou je několik fotografií z koupání v předvečer mých křtin. Jsou to však fotografie natolik nenápadné a obyčejné, že neprozrazují vůbec nic z toho, co jim následovalo a co bylo bezprostředním výsledkem samotného rituálu amatérského fotografování. Můj tatínek totiž tehdy svítil večerní scénu tak dlouho, až se fotolampa, kterou používal pro lepší světlo, přehřála, praskla a popálila mě v mých třech týdnech tak, že jsem to málem nepřežila. Z této fotografické seance mi zůstalo několik jizev a pláčem strhané hlasivky, které jsem si léčila až do puberty, a mému tatínkovi trauma z toho, že nešťastnou náhodou málem doživotně poznamenal a zohyzdil vlastní dceru. I takovou tragickou roli může hrát v rodinném životě rodiny fotografování.) Album končí rokem 1976. To už jsem, jak fotky dokládají, uměla plavat a udělat několik obloučků na lyžích.

Odmalička jsem si s oblibou listovala nejen svým albem, ale také albem mé sestry a mých rodičů a prarodičů (zájem o fotografie druhých ovšem přesto předčila jistá raně narcistická fascinace tím, jak jsem vypadala v prvních měsících po narození či v předškolním věku). Od okolí jsem se dožadovala patřičných informací, bez nichž by řada fotografií zůstala jen bezvýznamnými záznamy minulých časů. Kdo je ten pán v klobouku?Aa kdo je ta paní se zmrzlinou? To je opravdu táta? Proč se na té fotografii tváříš tak divně? Takhle jsem vážně vypadala?

Rodinná alba jsou pro mě dodnes nezastupitelným zdrojem informací o dávné, ale i té vcelku nedávné minulosti. Vydávají poměrně bezprostřední svědectví o tom, co se událo, a ačkoli i fotografie umějí klamat, jsou docela přesným otiskem skutečnosti nebo dokonce její posmrtnou maskou – stopou po tom, co bylo a už není. Než byla objevena fotografie, neexistoval jediný prostředek, který by dokázal nějakou scénu zachytit v jediném okamžiku, uchránit ji před sledem dalších událostí a obrazů, a navždy ji tak zmrazit v nehybnosti (což samozřejmě neznamená neměnnost významu). V předfotografické době byla jediným nástrojem k uchování minulosti lidská paměť. Ta ovšem, jak víme, nejenže nemůže poskytnout mimetický obraz okamžiku, neboť je vždy svého druhu subjektivní interpretací, ale je navíc nedokonalá. Podléhá amnézii a bývá překryta řadou jiných zkušeností a zážitků, jež původní zdroj zamlžují a proměňují. Fotografie sama o sobě na druhou stranu nedokáže vyprávět – přestože uchovává obraz okamžiku, samotný obraz nevysvětluje souvislosti, z nichž se rodí význam. Zdá se tedy, že abychom mohli co možná nejlépe zachytit minulost, je třeba hledat takové fotografie, k nimž se váže osobní výpověď – tedy fotografie doprovázené orální historií, ústně předávanými prožitky a zúčastněným (nikoli objektivizujícím, vědeckým či pozitivistickým) hledáním v archivu lidské paměti.

John Berger ve svém pojednání o funkci fotografie rozlišuje mezi jejími dvěmi zcela rozdílnými využitími. Podle něj na jedné straně existují fotografie náležející k soukromé zkušenosti, a na straně druhé fotografie používané veřejně. Zatímco soukromé fotografie – jako třeba portrét maminky či dcery – jsou hodnoceny a čteny v souvislostech, které jsou „pokračováním souvislostí, z nichž je fotoaparát vytrhl“, veřejné fotografie – a to především snímky reprodukované v tisku – představují zobrazení, „která s námi jako čtenáři ani s původním významem události nemají nic společného“. V případě soukromých fotografií se fotoaparát používá jako „nástroj přispívající živoucí paměti“, a fotografie se tak stává živoucí vzpomínkou na prožitý okamžik či fázi života. V případě veřejných fotografií fotografie naopak slouží k šíření informací, jež jsou odtrženy od vší autentické zkušenosti. „Pokud veřejná fotografie přispívá k (budování) paměti, pak je to paměť neidentifikovatelného a naprostého cizince.“1

Optikou Bergerovy teorie se rodinná fotografie jeví být nejspolehlivějším zprostředkovatelem minulosti. Jelikož jsou rodinné fotografie využívány téměř výhradně pro soukromé účely (ačkoliv ani pojem „účel“ se v těchto souvislostech nezdá být na místě) a souvislosti jejich pořízení se – většinou ústně – předávají mezi členy rodiny, a to i z generace na generaci, mohou být živým svědectvím minulosti.2 Tím se zásadně liší od veřejné, mediálně zprostředkované fotografie, která je dle Bergera „mrtvým předmětem“, protože je vytržená ze souvislostí osobní zkušenosti z hlediska fotografa i vyfotografovaného (ani s jedním se totiž většinou neznáme a nikdy nepoznáme).

Jistě, rodinné fotografie často vyvolávají nostalgické reakce. Jejich schopnost svědčit o věcech minulých bývá překryta nánosy citů a třeba i slzami (nemusí přece jít jen o lásku k bližním, ale například i o nenávist). Jenže opravdové city jsou právě tím, co dnes veřejná fotografie dokáže vyvolat málokdy. Dennodenně vídáme záběry krvavých demonstrací, přírodních katastrof a válečných konfliktů, fotografie dětí umírajících hlady nebo na infekční a nevyléčitelné nemoci. Nefalšované, hluboké citové pohnutí ale vzbudí jen málokterá z nich. Tváří v tvář ohromnému množství fotografií v novinách, časopisech, na internetu, na výstavách nebo na plakátech jsme otupěli. I ty nejdrásavější „obrázky“ vnímáme jako informace, jako fakta; případně jako estetizovanou verzi téhož. Jenže i při pohledu na fotografie krásných tváří a dokonalých těl, na fotografie celebrit a slavných politiků je naše citové pohnutí, máme-li nějaké, iluzorní – a především zmanipulované. Ať už je to údiv, touha či závist, reagujeme na někoho, kdo pro nás existuje jen na papíře či na obrazovce.

Při prohlížení rodinných fotografií nehledáme ani výtvarnou hodnotu, ani ryzí fakta, ani objekt touhy. Hledáme příběhy našich blízkých, a tudíž také nás samých. Nejen příběhy toho, co se událo kdysi a kdesi, ale také toho, co se teprve udát má či může. Rodinná fotografie neoživuje jen minulost; rodinná fotografie se dotýká i budoucnosti. Skrze ni můžeme hledat stopy toho, co přijde. Když jsem poprvé viděla ultrazvukový snímek naší dcery (dnes je také svého druhu rodinnou fotografií), plakala jsem. Ty slzy dojetí nevycházely ze sentimentální vzpomínky, ale z radostného a zároveň nervózního očekávání. Ze skvrn vzdáleně připomínajících lidské mládě jsem se snažila rozluštit její budoucí tvář, rysy a první okamžiky na světě. Ten pohled byl pro mě mostem do budoucna, stejně jako byl můj první snímek v postýlce mostem do budoucnosti pro mé rodiče.

Rodinná alba jsou obrazové příběhy o minulosti a budoucnosti. Právě proto si lidé schovávají fotografie a právě proto si téměř každá rodina vytváří svou vlastní fotografickou kroniku. Právě proto můj tatínek fotoaparátem východoněmecké výroby značky Altix téměř obsedantně pořizoval fotografie svých dcer: chtěl nám i našim dcerám a jejich potomkům uchovat alespoň zlomek z toho, co by jinak vzalo za své. Chtěl pro budoucí generace uchovat, co se odehrálo mezi „tehdy“ a „nyní“. Až se na ty fotografie budou dívat naše vnoučata, budou se divit podobně jako já kdysi: To jsi vážně ty?Aa s touhle holkou ses ve škole kamarádila?Aa v duchu si pomyslí, jak moc babička za ta léta zestárla.

I rodiny mají svou fotografickou paměť. Fotografie jsou mnohdy tím jediným, co se z paměti zachová. Na její pozvolné záhubě se však dnes možná paradoxně podílí fotografie sama, respektive fotografie v digitální formě. Fotky se přestávají zvětšovat a tisknout; vypalují se a ukládají do paměti počítače, čímž se také fundamentálně mění povaha rodinného archivu. Abychom si obrázky našich dětí, které jsme pořídili digitálním fotoaparátem, mohli prohlédnout, potřebujeme elektronického prostředníka. Tím nejhorším, co by se mohlo stát, by bylo, kdyby se naplnily pesimistické předpovědi a kdyby vlivem rapidního technologického vývoje počítačových systémů computery za nějakých dvacet třicet let nedokázaly dnes vypálené fotografie přečíst. Pak by – technologickému pokroku navzdory – rodinná fotografická paměť přestala existovat úplně.

Martina Pachmanová

Zpět