Proměny rodiny a globalizace

7. fotografický festival Funkeho Kolín

Zobrazit a zachytit současnou rodinu je opravdu těžké. Naši předkové to měli snazší – muž s kosou seče žito, žena pohrabuje, z nařasené sukně jí vyčnívají silná lýtka, usmívá se, na hlavě šátek, mohutná prsa zakrývá bílá halenka. Nedaleko pod keřem ve stínu spí jen tak, na plence, jejich děťátko. Na jiných obrazech našich klasiků, ať už to byl Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Max Švabinský či kdokoli jiný z této mohutné skupiny, sedívá kojící matka na zápraží, děti si hrají s kotětem, stařeček plete košíky a muž v mokasínech s lýtky ovázanými koženými proužky v setmělém vchodu do kovárny buší perlíkem do kusu železa. Fotografie rodiny přibližně z téže doby a z našeho dnešního území zase zachycují pána domu usazeného v pohodlném ušáku a obklopeného dětmi uspořádanými dle velikosti, přičemž v pozadí se tyčí stejně impozantní a poněkud korpulentní matka s kloboukem na hlavě a v jupičce s desítkami knoflíků, upnuté až ke krku. Jasná nukleární rodina. Rodina otce, matky a dětí, jejíž členové mají pevně vymezené, hierarchicky určené postavení. Krása a klid všech přítomných z těchto obrazů a fotografií rodiny předminulého století přímo čiší a my, kteří se hromadně rozvádíme, rozbíjíme v autech, honíme v posilovnách a nervózně saháme po mobilech kdykoliv a kdekoliv (neboť nevíme, jaká příležitost by nám utekla, kdybychom se na to vykašlali), našim předkům jen tiše závidíme. Ale je opravdu co závidět? A jak to bylo s rodinou v tehdejším známém světě – tedy ve světě států, jež dnes většinou patří do Evropské Unie?

Skutečnou rodinu v tehdejším nám známém světě buď nikdo nezobrazoval vůbec, anebo ji stylizoval do podoby, v jaké ji chtěli vidět přicházející cizinci (ať Evropané, nebo Američané). Lidé, kteří tehdy žili v Africe, na pobřeží Indického oceánu nebo někde na ostrovech v Indonésii, pro všechny příchozí zosobňovali primitivní divochy; v optimálním případě byli viděni jako svého druhu dospělé děti. Dnes, při současných znalostech o světě i o sobě samých, dost dobře nevíme, jak rodinu v globalizovaném světě zachytit, a ptáme se, zda máme postihnout ono zvláštní a jedinečné, anebo to, co považujeme za typické. Jenže co je „typické“? To nevíme – a neumíme to vyjádřit, ani když se jedná o rodinu v této zemi. Rodinu totiž netvoří jen rodiče a malé děti; do rodiny přece patří i příbuzní, rodiče a prarodiče, a dnes dokonce i praprarodiče, neboť v naší populaci se momentálně vyskytují až čtyři generace vedle sebe. A přestože starý člověk žijící sám v domácnosti sice rodinu jako takový netvoří, do nějaké většinou patří.

Jak by asi vypadalo zobrazení současné běžné rodiny s dětmi, zde a nyní? Zachytili by ji v pokoji s televizí, s otcem v trenýrkách rozvaleným na sedací soupravě, s matkou oděnou do obepnutého trička a zobající sušenky z konferenčního stolku a se synem zapuštěným u počítače s výrazem Dostojevského Hráče či pubertální dcerou posilující vnitřní část stehen? A kde by byl dědeček? Na výjevu by samozřejmě chyběl – vždyť co by si tam počal. On i babička by byli zřejmě kdesi úplně jinde, například v 2+kk na nejmenovaném sídlišti – tedy v lepším případě. Příslušníci těchto dvou generací – rodičů a prarodičů – by si místo pravidelného zasednutí kolem stolu občas zatelefonovali, přičemž dítě by vůbec nevědělo, co tatínek dělá a čím se živí, i když by titul jeho povolání dokázalo odrecitovat naprosto dokonale. Konkrétní představa, pokud by otec nebyl lékař, učitel, řidič náklaďáku, taxikář nebo případně číšník, by asi chyběla. Jako lobbyista, makléř či investiční poradce na Hlinsku by tatínek sice vydělával víc než výše zmíněný kovář, ale vyjadřovalo by se to jen stěží.

Představíme-li si rodiče s dětmi společně, pak bychom je zřejmě zastihli jen na dovolené. Čím vším se obklopili? Cvičebním nářadím, stanem, nafukovacími matracemi, PET lahvemi, šťávami, krémy, badmintonem, míči a hračkami všeho druhu, kartami, dekami, brýlemi proti slunci a obrázkovými časopisy, které jim nabízejí věci, jež sice nepotřebují, ale mohli by je mít. A kdybychom je opravdu chtěli zobrazit v domácnosti, kde by jeden vařil a druhý uklízel, autor daného výjevu by byl osočen z toho, že zástěru má maminka a tatínek opravuje kapající kohoutek. Osočen proč? Protože takový obraz by v těch, kdo by se na něj dívali, upevňoval standardní stereotypy o dělbě práce v domácnosti a o hierarchickém postavení otce, který je technicky zručnější a vykonává podstatnější práce. Ale vraťme se k té minulé, tak často oslavované rodině.

Jako socioložka cvičená zkoumat i rub jevů a hledat souvislosti stejně jako rozpory si výše zmíněné barvotiskové, „vlastivědně naučné“ obrázky našich klasiků doplňuji dalšími portréty z minulosti rodiny, jež se nám dnes hroutí. Mrštíkův Rok na vsi začíná tím, že na jeviště vstoupí potácející se chlapec a jme se hulákat na děvčátko sedící na zemi. Ty děti si hrají na rodinu. Napodobovanými vzory jsou opilý otec a do sebe schoulená, podřízená matka. Ano, nejprve si na to hrají. Jenže stejným způsobem nebudou později existovat jen v témže dramatu a téže knize; podobný osud postavy tohoto typu velmi pravděpodobně čeká i v normálním životě. Podobně Maryša svému manželovi uvaří kávu s jedem na krysy, zatímco ten (antisemitsky) vykřikuje, že to kafe od Žida mu nějak nechutná. Dopije, zemře, tragédie nešťastné Maryši se přesouvá do jiných kulis. Obrazy z Vlčí jámy od Glazarové by nás taky nerozveselily, a kostelnička z Janáčkovy Její pastorkyně je ve zkratce sociální případ – potrat je hřích, narození nemanželského dítěte doživotní potupa a ostuda z toho představuje ještě větší hrozbu, tudíž novorozeně raději utopme. Plus další dobová ilustrace: V chalupě, co sme před pětatřiceti létama koupili, byl vejměnek a z řečí sousedů mi časem vyšlo, jak bylo, když spolu žily dvě generace a mladý měli starejm dávat vymíněný dávky, i když se neurodilo. Teď mě osočujou, že pytel mouky váží míň, než jsme sjednali, že brambory jsou nahnilý a že starý nedostávaj žádný maso. My mladý, co hospodaříme, říkáme, že kráva sežrala jehlici do vlasů, propíchla si střeva a sápla eště než se otelit.

Hádky, soudy, sebevraždy. Naši píšící faráři-obrozenci o tom slýchali své ve zpovědnicích a mnozí z nich – například J. Š. Baar, J. V. Rais, Třebízský nebo Stašek – to dokonce pojednali románovou formou. Idyla se jaksi nekonala. A nekoná se ani dnes.

Pevně a jasně stanovená role muže a ženy dnes neexistuje. Muž i žena jsou přesvědčeni, že mají právo na vlastní seberealizaci a vlastní profesní kariéru. Muž už není jediným živitelem rodiny, a tudíž už není v tomto smyslu ctěn. Vztahy jsou mnohem demokratičtější než dřív. Žena ani děti nadále nejsou majetkem muže a ten přestal být jejich vládcem. Pokud se dva rozejdou, stát formou různých sociálních dávek umožní děti vychovávat tím rodičem, u nějž zůstanou. Ono tolik proklínané 20. století (i když já je neproklínám!) přiřklo dítěti právní subjektivitu, a v případě potřeby se je dokonce snaží před rodiči chránit. Otec ani matka dnes nemohou se vlastním dítětem nakládat, jak chtějí – dítě už nepatří jen jim, ale jakoby celé společnosti. Za jeho špatnou výchovu nebo psychické či fyzické týrání jim hrozí postih. Jestliže se dítě chová v rozporu s jejich představami, ztratili dokonce právo je vydědit. Také neposlušnému dítěti náleží určitý majetkový podíl rodičů, a to i proti jejich vůli; zákony hovoří jasně. Proč tomu tak je? Proto, aby rodiče nemohli dítě pod pohrůžkou vydědění nutit k nesvobodné volbě. Jejich autorita tedy byla výrazně omezena. Nemohou jednoznačně rozhodovat ani o vzdělání svého potomka. Stát, který zde zastupuje společnost, je může trestat, jestliže dítě neposílají do školy, kde má být vychováváno a vzděláváno v předmětech „celospolečensky považovaných za důležité“. Pokud jako rodič nechci, aby mé dítě zastávalo názory odporující názorům mým, mám smůlu, a před úřady to obhájím jen stěží. O dítě je tedy do jisté míry společností postaráno, a současně není jen a jen mé. Společenskou podporu provází společenská kontrola mého chování vůči mým dětem a v podstatě i vůči mému partnerovi/partnerce. Když manžel kdysi svou ženu bil, možná ho někdy odsoudili chlapi v hospodě a pan farář se mu čas od času snažil domluvit, ať jde do sebe. Ovšem dokud svou ženu rovnou nezabil, otevřeně a účinně proti němu nevystoupil nikdo.

A jak je to s kontrolou ze strany sousedů a vesnice v českých podmínkách dnes?

Vysoká míra migrace z vesnic a regionů do měst a vice versa a odchody za prací do ciziny redukovaly sousedské vztahy na minimum. Lidé se nepřestali navzájem pomlouvat, nicméně aktivně do těchto vztahů zasahují jen ojediněle. I proto je nutné jisté typy mezilidských vztahů řešit prostřednictvím legislativy a nejrůznějších předpisů, které stanoví, co se smí a nesmí a kdo zač nese zodpovědnost. Navíc se dnes tímto problémem zabývá celá síť právních poraden, ať soukromých, nebo nevládních a neziskových. To zároveň omezuje vliv rodiny a jejího chování na děti a partnery a vliv chování starých na mladé.

Vysoká rozvodovost v České republice – kde rozvodem končí přes 60 % manželství – je mimo jiné důsledkem přesvědčení, že máme právo na štěstí a máme právo je hledat i na úkor svých dětí a svého partnera nebo partnerky. A hledat ho opakovaně: jednou to nevyšlo, snad to vyjde podruhé, potřetí… Zatímco ještě před 2. světovou válkou byly rozvody jen výjimečné a společnost rozvedené páry do značné míry odsuzovala, v současné době jsou akceptovány téměř bezvýhradně. Dokonce se objevují teorie, že první sňatek je jakousi snahou dostát očekávanému chování a že tou pravou volbou je teprve sňatek druhý. Skutečnost je ale poněkud jiná – druhé a třetí sňatky fakticky končí rozvodem mnohem dřív než ty první. Příčinou může být skutečnost, že čím jsou partneři starší, tím hůře se jeden druhému přizpůsobují. A jestliže vztahy neskončí rozchodem či rozvodem, může to být mimo jiné i proto, že partneři, kteří se touto cestou pokusili dosáhnout optimálního řešení, jsou už příliš staří anebo jeden z nich dokonce zemře.

Zatímco v 19. století byl sňatek pro ženu v podstatě jedinou možností, jak se ekonomicky zajistit a plnohodnotně začlenit do společnosti, dnes pro ni představuje svobodnou volbu. Vyšší svoboda tedy vede i k vyšší rozvodovosti a k pocitu, že „já jako žena mám právo hledat své štěstí“. Druhou příčinou relativně vysoké rozvodovosti je, že sňatky uzavírají lidé ve vyšším věku. Zatímco za minulého režimu „děti rodily děti“, dnešní ženy se vdávají až po 26. roce. Ve sňatku už nevidí výhradní formu seberealizace. A protože je zrušitelný, je pochopitelné, že žena hledá jistotu i ve vlastní profesionální kariéře a je ochotna se vdát pouze tehdy, až získá patřičnou kvalifikaci. Její samostatnost je tak vyšší a její ochota a schopnost přizpůsobit se pochopitelně nižší.

Podíl českých třicetiletých žen, které dosud neměly děti, tvořil v roce 1990 6 %. O deset let později, tedy v roce 2000, to bylo 18 %, tedy trojnásobek. Čím vyšší jsou sociální dávky a podpora neprovdaným ženám s dětmi, tím vyšší je i počet nemanželských dětí. Zatímco v chudých zemích, kde je sociální politika na nízké úrovni, se ženy snaží provdat se a rodit děti jako manželské, v zemích bohatých, kde jsou vysoké sociální dávky, se většina dětí rodí mimo manželský svazek. Partneři spolu sice žijí, ale nejsou k sobě nijak právně vázáni. V bohatém Švédsku, kde je i nejvyšší zastoupení žen v politice, se v nemanželském a pouze partnerském svazku rodí 65 % dětí. Na Islandě se rodí dokonce 66 % nemanželských dětí.

V porovnání s tím je Česká republika z hlediska uzavírání manželství téměř ukázková. Mimo manželství se u nás rodí pouhá pětina dětí a mezi těmi, kdo své děti přivádějí na svět bez uzavření sňatku, kupodivu převažují ženy s nízkým vzděláním a nízkou či dokonce žádnou odbornou kvalifikací. Důvod? Přídavky na dítě jsou relativně vysoké právě pro neprovdané matky bez kvalifikace. Pro ty, které mají dobrou kvalifikaci, a jsou si tedy schopny opatřit relativně slušný příjem, nejsou přídavky pro svobodnou matku až tak atraktivní. Názor, že zvýšení státních podpor by přispělo ke zlepšení rodinného života, tudíž fakticky neobstojí. Naopak, čím bohatší je společnost, tím méně dětí se v ní rodí. Nejvyšší porodnost je tedy v nejchudších zemích – v Africe, Asii, Latinské Americe –, nejnižší pak v bohatých státech. A platí to nejen pro kontinenty, ale i pro kraje v naší republice. V Severočeském a Severomoravském kraji je v celostátním měřítku nejvyšší nezaměstnanost a nejnižší průměrné mzdy. A také relativně nejvyšší natalita: na tisícovku žen tam připadá 10,6 dětí.

V Praze nebo Brně, kde jsou průměrné mzdy nejvyšší a nezaměstnanost minimální, je i nejnižší porodnost. A také nejnižší koheze neboli sounáležitost mezi členy rodiny. Tam, kde existuje tramvajové spojení, ale zároveň s tím také mnoho příležitostí k zábavě a seberealizaci, je nejméně kontaktů mezi jednotlivými generacemi. Bohatství a především různé způsoby zábavy a tzv. seberealizace v práci a ve volném čase jako by lidi navzájem spíše vzdalovalo než spojovalo a sbližovalo. Co s tím? Uvědomit si tyto skutečnosti, přijmout je a reflektovat a případně, jestliže nám nevyhovují, je vědomě měnit. Nařizovat někomu podporu rodinných vztahů je stejně nesmyslné jako vyhlašovat rok úcty ke stáří nebo rok úcty k mateřství. Vyhlásit je jistě můžeme, bude to však bez většího efektu. Úcta, láska ani náklonnost se nedají naordinovat žádnou vyhláškou.

Poznání určitého jevu nás osvobozuje. Víme, že s nějakým problémem nejsme sami a že naše trable fakticky odpovídají trendu.

Dívejme se tedy na změny v současné rodině na základě její minulosti – kdy byla elementární záchrannou sítí a jedinou možností pro přežití svých členů a dětí – i na základě budoucnosti. Svoboda člověka uvolňuje, umožňuje mu prožívat více možností a dává mu volbu, ale na druhou stranu omezuje jeho jistoty. Jistoty totiž současně představují bariéry v našem rozhodování. Větší svoboda přináší větší riziko. A to ve společnosti platí nejen z hlediska politického, ale i z hlediska soužití těch nejbližších, tedy členů rodiny.

Vystavených sedmnáct fotografických souborů je odrazem reality. Vznikaly spontánně, aniž by tito fotografové disponovali teoretickými znalostmi o výše uvedených trendech ve vývoji rodiny. I proto jsou cenné. Reflektují skutečnost a změny ve vývoji rodiny u nás. Také z nich bychom tedy mohli odvozovat trendy, tendence, změny a peripetie, jimiž rodina v této republice prochází. K rozboru to ponechme těm, kdo přijdou po nás. Zatím se jen dívejme a občas se zamysleme nad současnou rodinou ve světě, a tím i sami nad sebou.

Jiřina Šiklová

Zpět