1: V lese I/II; 1.–21. 10. 2001
2: Tráva — Sníh; 12.–16. 3. 2004
3: Lopuch 2; 26. 9.–4. 10. 2007
4: Tráva 3 I/III; 6.–10. 4. 2001
5: Tůň (černá) — První sníh; 15.–22. 11. 2008
6: Tráva — Sníh; 21.–30. 1. 2007

Mám to velké štěstí znát Jiřího Šiguta osobně. Jeho přístup k životu i k tvorbě, stejně jako jeho tvorba samotná, je pro mě velice inspirující. Především je totiž něčím osvobozujícím.

Šigutovy fotografické papíry, ležící několik dnů či měsíců na hladině řek, mezi travami, jehličím nebo pod sněhem, pokorně vstřebávají záznamy přírodních dějů a zachytávají časové úseky delší, než na jaké jsme obvykle u klasické fotografie zvyklí. Nicméně i zde jde stále o stejný princip světelného záznamu na světlocitlivou vrstvu fotografického papíru, s tím rozdílem, že výsledný obraz není vyvolán ve vývojce. Stačí vnořit papíry do ustalovače, aby se vyjevily všechny ty překvapivé barvy.

Princip náhody a potlačení vlastního subjektivního zásahu jsou charakteristické už pro ranou Šigutovu konceptuální tvorbu, v níž pomocí fotoaparátu vrstvil na jedno políčko negativu vždy jednotlivé všední děje a prožitky. Nákup v potravinách, cestu autobusem, procházku nebo dvanáct minut deště... Banálnost každodenních situací tak najednou nabyla na kráse a samy děje na významu – s odstupem lze spatřit jejich opodstatněné místo v rámci života jako celku. A podobné je to i s listem spadnutým na Šigutův fotopapír nebo kapkami deště, které na něj dopadly – jindy téměř nicotné, mnohonásobně se opakující procesy jsou zachyceny ve své jedinečnosti a zároveň odkazují na vesmírné dění a svět jako celek. Vztáhnutí se k věčnosti však probíhá na rozdíl od běžné fotografie prostřednictvím dotyku – papír přichází do přímého kontaktu s přírodními ději, jež zde probíhají tisíce let. Haptičnost výsledných otisků navrstveného času je obzvlášť působivá v kontextu současného šílení kolem digitálního fotografického záznamu, který v zásadě vůbec nemusí nabýt hmatelné podoby a lze jej nenávratně sprovodit ze světa stejně rychlým způsobem, jakým byl stvořen. Snad i z těchto důvodů autorova potřeba neustálých návratů do noční krajiny, při nichž s ní navazuje kontakt nejen prostřednictvím svých fotopapírů, ale i svého těla a vůbec všech smyslů, neutuchá a naopak se ještě zvětšuje.

Od záznamů kousků lidského života, u nichž je fascinován možností na jejich základě znovu prožít zachycené, přešel Jiří Šigut k zaujetí pro zachytávání dějů přírodního univerza, kterého je lidský život součástí. Všechny ty stopy přijímá bez selekce, v jejich dané podobě. Svým subjektem ovlivňuje pouze formát, místo, čas záznamu a samozřejmě také konečnou adjustaci. Nikdy žádný papír nevyhodí ani ho nepovažuje za méněcenný, ať už vypadá jakkoliv. Jeho přijímání skutečnosti bez ambicí ji nějak zásadně měnit značí velkou vnitřní svobodu. Čas plyne a věci se dějí a nám nezbývá než se učit brát je tak, jak jsou.

– Lenka Sedláčková