Ebb&Flow, 2009, video

Když před rokem odjížděl Jáchym Kliment do Střední Ameriky instalovat svou výstavu skládající se jednak z videa 8 (expresivní záznam krajiny), jednak ze souborů Kartografie (černobílé snímky vznikající zejména ve střední Evropě během několika posledních let) a Mistral (černobílé a barevné záběry nasnímané v jižní Francii), všichni, kteří sledují jeho práci, byli zvědaví, jak se tamní atmosféra a světelné podmínky odrazí v jeho nových fotografiích. Zjednodušeně řečeno, jestli převáží dosavadní model vidění, daný tradicí českého výtvarného umění, zvláště surrealistickou a dadaistickou poetikou a českou imaginativní fotografií, či bude zážitek z cesty a „jiného“ natolik silný, že přinese nový typ prací.

Událo se vlastně obojí. Ubyla hravost a jemná ironie, zůstala schopnost postihnout jedinečnou světelnou atmosféru a specifičnost fotografovaného místa. Přibylo barev, respektive barva (zejména na škále nejrůznějších zelení) získala na intenzitě. Před časem jsem napsala, že se Klimentovy fotografie pohybují v bezčasí – to platí i nadále, s tím, že nyní jde o zvláštní vyhrocený moment, klid před bouří, poslední dlouhý nádech před něčím, co změní běh světa.

Bez názvu, 2008–2009, barevné a černobílé fotografie – inkoustový tisk

Ve fotografiích dovedně ruší iluzi prostoru, některé působí jako záběr plošných obrazů, jinde evokují dimenze, které původní realita neměla. Jeho snímky jsou magické, usadí se vám pod kůží a musíte se k nim vracet. Možná pohltily část aury původního prostoru, možná, jak věřili indiáni, umí fotografie skutečně ukrást kus duše. Zkušenost s tímto pro nás exotickým prostředím se promítla i do snímků, které ve Střední Americe nevznikly.

Fotografie doplňuje video Ebb&Flow natočené na klasickou kameru „osmičku“. Rozpíjející se siluety lidí na pozadí proměňujícího se moře jsou prchavým záznamem o existenci nekonečna.

– Helena Musilová