Fotografie neříká (nutně) to, co již není, nýbrž pouze a najisto co bylo. (R. Barthes, Světlá komora)

Ve státním okresním archivu v Kolíně jsem nalezl fotografii chlapců v košilích, s příliš krátkými, či naopak dlouhými rukávy, zastrčenými v bílých rukavicích, jednomu z nich na levém zápěstí vykukují nepřiměřeně veliké náramkové hodinky. Jakkoliv jsou tyto detaily na snímku pana Kronuse z okresní konference KSČM (1983) z kolínského kulturního domu nedůležité, právě díky nim mi v paměti vyvstala vzpomínka na esej Světlá komora, a právě tato stigmata mi způsobila „poranění“, o nichž zde Roland Barthes hovoří. Z fotografie, která v prvním plánu dokumentuje situaci jednoho z rituálů minulého režimu, se tak pro mne stala čistě osobní věc.

Ačkoliv bychom snímek ještě neoznačili za historický, přece je jeho noema ostře čitelné, je v něm již patrná „jakási likvidace Času: toto je mrtvé a toto umírá“. Neznám chlapce držící prapor ani jejich osudy, s komunismem mám zkušenost ponejvíce zprostředkovanou, ovšem „toto bylo“ tohoto snímku se mne při jeho vystavení v tak dokonalých kulisách, jakými je budova kulturního domu, postavená v brutálním sociálním realismu, bytostně dotýká

Procházím-li budovou přes dvě patra až k fotografii umístěné v salonku, „zraní“ můj pohled nespočet takových stigmat v nejryzejší podobě; ve vytržení si ještě dělám evidenci rostlin umístěných na chodbách: některá z nich by snad mohla být tou květinou zachycenou na snímku.

– Jan Šimánek